Co vlastně dělám — a proč to nevzdávám

Jedna zvědavost, deset dveří

Dělám hry. Skládám hudbu. Píšu knihu. Přemýšlím o vědomí a o fyzice. Když to někomu řeknu, skoro vždycky přijde stejná věta: „Vyber si jedno. Roztříštíš se."

Chápu to. Zvenku to vypadá jako chaos. Ale pro mě je to jedna věc.

Není to deset projektů — je to jedna zvědavost, která vychází deseti dveřmi. Hra je otázka „co kdyby?" zahraná. Skladba je ta samá otázka, jen ji slyšíš. Kniha vzniká, když ji potřebuju napsat, abych jí porozuměl. Stejný motor, různé výstupy.

Nepřítel není množství

Dlouho jsem si myslel, že nepřítel je to množství — že kdybych dělal míň věcí, byl bych dál. Pak mi došlo, že to není pravda. Projekty mi neumíraly proto, že jich bylo moc. Umíraly proto, že jsem byl jeden člověk a nestihl jsem se k nim vrátit.

Zanedbání, ne ambice. To je to, co projekty zabíjí.

Tak jsem místo škrtání postavil systém — AI, automatizaci, malý tým agentů — který drží všechno v pohybu, i když zrovna spím nebo dělám něco jiného. Ne abych byl všude. Abych nemusel nechat žádnou věc umřít jen proto, že mám dvě ruce.

Proč to dělám

Nejjednodušší odpověď, jakou mám: nevyrobit věc, která chce existovat, mě stojí víc než ta práce.