Jedna zvědavost, deset dveří
Dělám hry. Skládám hudbu. Píšu knihu. Přemýšlím o vědomí a o fyzice. Když to někomu řeknu, skoro vždycky přijde stejná věta: „Vyber si jedno. Roztříštíš se."
Chápu to. Zvenku to vypadá jako chaos. Ale pro mě je to jedna věc.
Není to deset projektů — je to jedna zvědavost, která vychází deseti dveřmi. Hra je otázka „co kdyby?“ zahraná. Skladba je ta samá otázka, jen ji slyšíš. Kniha vzniká, když ji potřebuju napsat, abych jí porozuměl. Stejný motor, různé výstupy.
Nepřítel není množství
Dlouho jsem si myslel, že nepřítel je to množství — že kdybych dělal míň věcí, byl bych dál. Pak mi došlo, že to není pravda. Projekty mi neumíraly proto, že jich bylo moc. Umíraly proto, že jsem byl jeden člověk a nestihl jsem se k nim vrátit.
Zanedbání, ne ambice. To je to, co projekty zabíjí.
Tak jsem místo škrtání postavil systém — AI, automatizaci, malý tým agentů — který drží všechno v pohybu, i když zrovna spím nebo dělám něco jiného. Ne abych byl všude. Abych nemusel nechat žádnou věc umřít jen proto, že mám dvě ruce.
Proč to dělám
Nejjednodušší odpověď, jakou mám: nevyrobit věc, která chce existovat, mě stojí víc než ta práce.
Tenhle blog je místo, kde přemýšlím nahlas. Nečekej závěry — spíš otázky, co mě zrovna nepouští.
One curiosity, ten doors
I make games. I compose music. I'm writing a book. I think about consciousness and physics. Whenever I tell someone, I almost always hear the same line: “Pick one. You'll spread yourself too thin.”
I get it. From the outside it looks like chaos. But to me it's one thing.
It isn't ten projects — it's one curiosity coming out through ten doors. A game is the question “what if?” played out. A song is the same question, only you hear it. The book comes when I need to write it to understand it. Same engine, different outputs.
Quantity isn't the enemy
For a long time I thought the enemy was the sheer amount — that if I did fewer things, I'd be further along. Then I realised that isn't true. My projects didn't die because there were too many of them. They died because I was one person and couldn't get back to them in time.
Neglect, not ambition. That's what kills projects.
So instead of cutting things, I built a system — AI, automation, a small team of agents — that keeps everything moving even while I'm asleep or doing something else. Not so I can be everywhere. So I don't have to let anything die just because I have two hands.
Why I do it
The simplest answer I have: not making a thing that wants to exist costs me more than the work does.
This blog is where I think out loud. Don't expect conclusions — more like questions that won't let go of me.